Klaun

Příspěvěk od: B4njamin

Klaun

Postava ztrápeného komika sedí v koutě. Z láhve whisky posteskně polyká. Bílé tváře a rty červenou rtěnkou zvýrazněné, kam se poděl ten rudý bambulkovitý nos? Zrcadlo promítá obraz místnosti do světa. Místnost je tmavá, postava nemytá. Úsměv byste zde nezahlédli včera, natož dnes. Klaunovu bambulku pes mu kouše u nohou. Podvraťák s hodnou duší. Prošel si ulicí. Namísto dlouhých uší, jen zjizvené pahýly zbyly mu. A tak ten pes, který neslyšel, v zubech klaunův nos třímal. A umělec smutně se díval na flašku, ve které poslední lok zbýval. Zlatý mok zmizel v komikově hrdle a flaška roztříštila se o podlahu. Někdo by řekl, že štěkl pes, když postava podepřela si hlavu. Pod rouškou noci usnul pán a nakonec i jeho poloslepý pes.

Nastalo ráno, přišel nový den. Ospalý komik si protahoval své ztuhlé svaly na svém oblíbeném místě v rohu místnosti. V jevištním pološeru se ozvaly první ranní hlasy. Postava s namalovaným úsměvem zpozorněla. Rychlým nacvičeným pohybem popadla psa, a schovala se za červený závěs. Rukou v černé kožené rukavici objala nevinnému tvoru tlamu, pes neštěkl. Tichými kroky popošla podél opony k postranním dveřím. Zanedlouho co komik s černým motýlkem pustil kliku dveří, ozářilo jeviště světlo reflektorů. Kulisy se lehce zavrtěly pod návalem tepla. Komik putoval chodbami velkého divadla, vyhýbal se všemu živému. Míjel odkazy her let minulých cestou do své šatny. Mířil do malé místnosti s kulatým zrcadlem, starým plakátem a bednou whisky, pečlivě schovanou pod roztrhaným křeslem. Na potrhané zelené křeslo položil psa, choval k němu jisté city, podrbal ho proto pod čumákem. Sám si sedl před kulatý odraz sama sebe, začal se odličovat, ruka se mu třásla, jak stíral bílou a červenou ze svého obličeje.

Vylezl ze sprchy, někam se ztratil alkoholu opar. Asi tam kam mizí staré časy. Usadil se nazpět před zrcadlo, to už do východních oken divadelní budovy několik hodin pralo slunce. Začal si štětcem na tváře nanášet barvy. Nejprve červenou nebo rudou chcete-li, okolo úst a pak bílou na tváře. Dveře, které se nehnuly, od té chvilky, co je za sebou klaun přibouchl, jemně zavrzaly. Následné tiché zaklepání poukázalo na skutečnost, že je někdo za nimi.

„Jste připravený, Mistře?“ Otázala se nesměle mladá stážistka s pihatým nosem.

Přikývl na souhlas, ale gestem naznačil prosté – vypadni! Seděl proti zrcadlu, díval se sám sobě do unavených hnědých očí. Nevydržel to moc dlouho, zašmátral pod křeslem a vytáhl plnou flašku pravé whisky. Neotevřená láhev se jemně třásla v rytmu jeho ruky. Odšrouboval víčko a mohutně se napil, až se mu zkroutily rysy obličeje. Ještě jednou! Na okamžik odvrátil svůj zájem od flašky zpátky k zrcadlu. Ale znovu si rty opřel o hrdlo lahve. A zaklonil hlavu spolu s lahví.

Podrbal psa odpočívajícího nehnutě na křesle. Z přihrádky vyndal nový klaunský nos. Takový ten rudý, připomínající bambuli na vaší zimní čepici. Zabouchl za sebou dveře šatny, a vydal se odbít si povinnost. Chodbou s plakáty kráčel v kostkovaném kabátu, říkali mu – Mistře. Šel nekonečnou ulicí spojující jeviště se šatnami a dlaně se mu potily. Projít otevřenými dveřmi a schovat se za oponu. Každý sval se třásl. Myslel na ten lék, co musel zůstat pod křeslem. Mít ho tak u sebe, zazoufal si v duchu. Knedlík v krku rostl, nasadil si falešný nos, napočítal do tří a se ztracenou sebedůvěrou vkročil do pokoje na jevišti. Do pokoje, ve kterém trávil své dny, i své noci. Když spatřil děti v hledišti, snažil se, snažil se splnit svůj úkol. Možná se mu to povedlo a možná že ne.

Obklopen temnotou on brečel, tesklivá hudba linula se z gramofonu. Klaun by se měl smát, možná by i chtěl. Ale on byl sám, jen na klíně dřímal mu němý pes. Slzy tekly mu po tvářích, za zataženou oponou. Kdysi toto místo miloval, ale teď? Seděl tam a upíjel se, upíjel svůj žal. Noc se toulala k ránu, když Mistr usnul. Jehla gramofonu se vrátila do výchozí polohy, a deska se přestala točit. Čekala, až Zítra v noci bude hrát znovu.

Představení se chýlilo ke konci, když mistra zasáhla myšlenka, nenadále tiše vstal. Byla barevná, pestrá, v mnoha detailech nejistá. Díval se mladému publiku do očí, a z těch jeho tekly slzy. Prostě chtěl cítit závan dětské radosti. „Oh, pane jestli tam jsi“, zašeptal a vzhůru se podíval.

Poslední kulisák odešel a divadlo se opět ponořilo do tmy. Mistr se chvilku skrýval ve své šatně, kdyby náhodou se tu někdo zapomněl. Když si byl jistý, že zůstal sám, tak se s flaškou v ruce a svým psem u nohy vydal na pódium. Noční pokoj, dodával mu jakýsi klid. Usadil jehlu do drážky a gramofon začal hrát. Chvíli stál u okna, za kterým není nebe, a pak se uvelebil do křesla. Sledoval rudou oponu, a užíval si čirost hudby. V dalekém Londýně, Big Ben odbíjel půlnoc. A on zaklimbal.

Matyášovi bylo sedm, žil u babičky a dědečka už od narození. Nebo od té doby co si pamatuje. Maminka mu umřela při porodu a tatínek rok nato při dopravní nehodě. Matyáš se nikdy neusmál. Nebyl nešťastným klukem, jen se jeho tváře nikdy nerozzářily dětským úsměvem. Toho odpoledne Matyáš navštívil se svou školou představení. Klaun byl zábavný, ale Matyáš se nesmál, sledoval oči toho pána. „Jak se může ten Klaun smát“, říkal si, "když očí má tak smutné.“ Spolužáci se smáli, i ta dívka, ve které našel klučina zalíbení, se smála. Elisabeth, tak jí říkal, chtěl-li jí potrápit. Elis, modré oči, a velký úsměv, tak široký, chtěl by se s ní smát! Na jevišti se předváděl muž, sledoval jí, a sledoval onoho klauna. Hnědé smutné oči, ty druhé modré, a veselé.

Představení se chýlilo ke svému konci, když Matyáše zasáhla myšlenka. Díval se na klauna, který nenadále vstal. Byla čirá a jasná. Byla jednoduchá a jednoduchost je krásná. „Zeptá se Klauna, jak i se smutkem na srdci se smát.“ Potlesk. Opona se zatáhla, a děti se řadily u východu, paní učitelka je spočetla a v tu chvíli se chlapec schoval v postranních dveřích. Je to divné, ale nikdo se chybějícího dítěte ani nevšiml. (Ano, opravdu nevšiml.) Čekal v té místnosti, malé, bez oken, co nejtišeji dokázal. A tak se stalo, že ho přemohl spánek.

Když se probudil, v dalekém deštěm zalitém Londýně Big Ben hlásal půlnoc. Vyplazil se z místnosti, nikde nikdo. Odněkud se ale ozývala hudba, slzavě pěla zpěvačka, chtěl slyšet víc. Následoval hlas ženy. Došel až k jevišti, opona byla zatažená, ale on věděl, že za ní je. Prostrčil hlavu v místě, kde se spojovaly dva rudé kusy látky. Viděl kulisy pokoje se starým unaveným opilým klaunem. A psa. Gramofon dohrál. A jehla sama přeskočila na začátek. Matyáš sledoval rozvaleného muže, v ruce měl lahev. Opakoval si svou otázku, aby jí nezapomněl, a aby se nezakoktal. Nechtěl se před tím klaunem zakoktat. Cítil k němu úctu, kvůli jeho očím. Byly hnědé a plné smutku. Kdyby byla takhle plná studánka, přetekla by. Jak dlouho tam seděl, netušil, občas se muž na křesle ošil, občas sebou škubl jeho pes. Kluk neusnul, oči upřené na dvou bytostech, na pánovi a jeho psovi, „kde měl sakra uši?“

Odhodlal se, pomalu a hlavně potichu došel až k němu. Naposled převalil svá slova na jazyku. Zatřásl rukávem kostkovaného kabátu. Smutný klaun se probudil. Matyáš nečekal. „Pane, poradíte mi, jak i se smutkem na srdci se smát?“

Pane, poradíte mi, jak i se smutkem na srdci se smát?“ „Slyšel jakoby shůry dětský hlas. Mohlo být tak kolem druhé hodiny v noci a on zpitý pod obraz, měl odpovídat na otázky?“ Promnul si oči a zadíval se na chlapce. Stál před ním blonďáček s modrýma očima. „Modré plné –

–Zármutek“, to slovo hledal. Nepoužil ho roky. Položil mu otázku, ale jak mu má na ní ksakru odpovědět? Že se utápí v alkoholu? Že, že, že….to přece nemůže.

„Jak i se smutkem na srdci se smát? “Zopakoval chlapec. Muž ho pozoroval, bíle tváře se mu napjaly, ale mlčel. Pak klaun pohladil psa, dlouze se zadíval do očí školáka, viděl v nich odraz sebe.

„Jak se jmenuješ, chlapče?

„Matyáš“ odpověděl chlapec.

Nuže, poslouchej mě Matyáši, snad nalezneš svou odpověď v mých slovech. Klaun dlouho převaloval myšlenky na jazyku. Poté promluvil: „Odvyprávím ti teď pravdivý příběh. Kdysi žil nedaleko jeden muž, život dělal ho šťastným. Měl ve svém okolí lidi, které miloval, dělal svou vysněnou práci a vše se mu dařilo. A poté jednoho dne přišla rána, zásah tak tvrdý, že skončil v bolestných křečích na podlaze, schoulený a pláčící. Tak velikou bolest mu život způsobil. Co myslíš že se mu stalo?“ Položil mistr řečnickou otázku.

„Časem bolest odezněla, ale ona rána vryla se muži hluboko do srdce. Čas totiž nehojí rány, jen nám dává prostor najít si obranu proti nim. Naučit se je přijmout. Ten muž ztratil osobu, která mu byla velice blízká. Ale i přes tu ztrátu měl důvod žít.

Pomalu se vrátil ke svému starému životu. A i když v něm bylo jisté prázdné místo, byl to krásny život. Práce ho znovu začala naplňovat a on se z ní těšil. Trvalo pár chvil, než se mu na tvářích rozzářil úsměv ale i ten nakonec dorazil. A tak se zas klubko času o pár měsíců či let odmotalo. Jedno churavého dne, našli mě znovu na podlaze.“ Přešel klaun do vyprávění v první osobě. „Není to tak dávno, co jsem přišel o někoho pro mě moc důležitého. Ztratil jsem dceru a pak i ženu krátce po sobě. A vše se opakovalo. Prvních pár dní jsem zůstal na podlaze, v křečích pláče. Ale postupem dní bolest zůstávala uvězněná uvnitř, začal jsem tedy chodit sem, do divadla abych alespoň nepatrně zapomněl, ale nezapomněl. Jsou dny, kdy se znovu krčím na podlaze, bolest svírá mě pevně, svými stíny svazuje mi srdce. Ale najde se i den, kdy se dokážu usmát. To, když stojím zde a dívám se do dětských tváří, v tu chvíli bolest ustoupí a nechá mě žít. Alespoň pár minut. Musím se, však přiznat tvému mladí. Já jsem slaboch, nechci zažívat ten pocit mrazivé samoty, proto mám v rukou lahev. štěstí jiných už tak často neutlumí mou bolest. Je jí příliš. Už se sní nechci přetahovat.“ Odmlčel se. „Chlapče, víš ztratit blízkého je bolestivé, úsměv na tvářích ti nevykouzlím já, ani nikdo jiný, to dokážeš jedině ty sám.“

Klaun zapomněl, co chtěl dále říci, a tak tam spolu seděli v tiché noci.

Matyáš se nejistě usmál. I klaun se usmál, kdysi ho někteří oslovovali mistře, jmenoval se Miroslav. Po té noci se Miroslav už nikdy alkoholu nenapil.

Autor: B4njamin