Pár slov k zamyšlení
„Důvěřuj svému srdci, když moře vzplane a žij láskou, ač hvězdy kráčejí pozpátku.“
Edward Estlin Cummings
Dobrý den, všem,
Dostávám mnoho otázek, co si myslím o této situaci, dovolím si tedy pár svých slov přidat do všeobecného chumlu vyřčeného….všichni hledáme odpovědi…. a všichni děláme chyby, odpusťme si a nevracejme se ke zdánlivým chybám, zapomínáme kvůli nim žít, troufnu si říci, že není v tuto chvíli v našich možnostech pochopit všechny části této skládačky, na to toho víme o fungování Vesmíru příliš málo, můžeme se buď rozplakat nad tím, že se v ní ztrácíme a nevidíme konečný obraz a nebo můžeme jednotlivé dílky skládačky pečlivě vykreslit tak, aby obraz který tvoříme byl podle našich nejvyšších představ.
Můžeme otevírat různé reality a načuhovat do nich a nebo: Nebujme se. Důvěřujme. Vše dobře dopadne. Pracujme na sobě na svých vztazích a na vnímání všeho živého i neživého. Přichází změna, očištění, růst, vědomí. Změn se nemusíme bát, nebojujme proti nim, pilně jděme za tím v co věříme. Máme spoustu možností, jak se k této situaci postavit a tím otevřít reality, které chceme žít. Není jen jedna budoucnost, záleží na nás, kterou cestu si zvolíme, buďme tedy moudří a rozhodněme se dnes, jak chceme žít. Rozhodnout se dnes je moudřejší než-li zítra.
„Můžu se ponořit do zpráv a nechat se ovládat všeobecným strachem, ale tento strach už je, jak doufám, jen malá část mého já, která na chvíli zaťukala na dveře, bylo jí otevřeno, byla přijata a bylo jí odpuštěno, nechci s ní trávit čas, už mne nebaví a nedává mi smysl, nebudu svým strachem dodávat energii něčemu, co nechci žít.“
Již po nějaký čas nás naše podstata vede, abychom naslouchali,… abychom naslouchali svému duchovnímu principu, stále dokola jsme byli nabádání, abychom se vzdělávali, získávali informace o fungování světa, principech matematiky, fyziky, přírodních zákonitostech, o sobě sama. Skrze poznání a znalosti, skrze zkušenost nacházeli vnitřním moudrost ve všem co se děje. Jenže my povětšinou nestíháme, nemáme čas se zabývat duchovní podstatou nás samých, duchovním principem tohoto světa, jsme tako ponořeni do svého rozumu, do svého strachu….teď jsem ustoupili stranou od spoustu činností a máme možnost použít čas buď ke svému duchovnímu růstu a nebo ke strachu. Čeho se vlastně bojíme? Čeho více? Žádná z realit není černá nebo bílá.
Strach nás dokonale vede a my se skrze něho ztrácíme ve světě, který podporuje iluzi ještě více než jeho samotná podstata. Je tak snadné se z toho všeho zbláznit, když víme tak málo a ztrácíme se v iluzi mnoho, jde to opravu snadno, stačí jen dovolit si to, ale jaký to má smysl? Lidé po celé planetě se začali probouzet, znovu. Duchovní princip se začal připomínat, jako poupě rozkvétat, bylo třeba posílit strach, a mnoho lidí jej přivítalo s otevřenou náručí. Když se bojíte vnějších vlivu unikáte od své duchovní podstaty, proto tedy tak cílený dopad na ekonomiku.
Skrze mysl nechť uděláme první krůčky k přijetí Vědomí, skrze Vědomí nechť jsme moudří.
Čas je relativní, to nás učili a každý si pod tímto pojme přestaví trochu něco jiného a nebo také nic. Poslední roky nám však dokazuji, co skutečně znamená relativita času. Je ho čím dál méně, naše vnímání se mění, poznáváme to na činnostech, které běžně vykonáváme, kdysi jsme nějakou činností strávili pět minut, teď při stejném objemu činnosti uplyne patnáct dvacet minut času, aniž bychom zpomalili tempo. Vše nás vede k přítomnosti, vše nás vede k vědomí. Čas ve formě jak ho chápeme a přijímáme, se vytrácí. Možná je čas se zastavit a uvědomit si, co skutečně v životě potřebujeme, co chceme žít a kým se chceme stát. Planeta se otřepe rychle, ale co my?
Přirozeností člověka je být dobrý a být zdráv. Všichni se nějakým způsobem snažíme naplnit tuto svojí podstatu, i když každý máme odlišnou představu, jak by dobrota a zdraví mělo vypadat. Však naše tělo přesně ví co je zdraví, neustále dělá vše proto, aby jej naplnilo. Stejně tak naše Duše ví, co je být dobrý, není tedy čeho se obávat, jen neplujme proti lásce.
Možná trochu důvěry místo bání se?
Vše má svůj důvod, vše má svůj boží řád, není na nás, abychom soudili co je špatně či dobré, ale abychom se rozhodovali v souladu se svým vnitřním vedením, v souladu se svou Duší, v souladu s tím co chceme žít a kým se chceme jako lidstvo stát. Rozhodnutí je na nás. Na každém jednom z nás je, zda uvidíme ve tmě světlo nebo ve světle tmu.
Pokud nechceme žít tmu, viďme v ní světlo, protože jak víme, tma má větší hmotnost než světlo, a my všichni jdeme vstříci vyšším dimenzím, kde hmotnost již nemá místo J. Světlo pohlcuje tmu a všichni čekáme na toho posledního z nás.
Dovolím si rozloučit se slovy mého oblíbeného autora Douglase Adamse: „Don´t panic = Nepropadej panice“
A něco ještě něco pro pobavení, ega uražení a snad i k zamyšlení?
Myslím, že pan Douglase má v knize Stopařům průvodce i krásný názor na to co se děje v našich hlavách, takže nebuďme hloupí buďme vědomí J: „Jedna z neobtížnějších věcí, se kterými se Trilian (hlavní hrdinka, pozemšťan) musela ve vztahu se Zafodem potýkat (nepozemšťan), bylo naučit se rozlišovat, kdy předstírá hloupost, jen aby si ostatní přestali dávat pozor, kdy předstírá hloupost prostě proto, že se neobtěžuje myslet a chce, aby to někdo udělal za něho, kdy předstírá donebevolající hloupost, aby zakryl skutečnost, že vlastně nechápe, co se děje, a kdy je prostě doopravdy hloupý. Tvrdilo se o něm, že ne neuvěřitelně chytrý, a určitě taky byl – ale ne pořád, což mu zjevně dělalo starosti , a proto ta komedie, raději lidi mátl, než aby čelil jejich pohrdání. To připadalo Trilian úplně ze všeho nejhloupější, ale už ji prostě přestalo bavit o tom diskutovat. „
Trilian: „Mohli bychom na chvíli ponechat tvé ego stranou? Tohle je důležité.
Zafaod: „ Jestli existuje něco důležitějšího než moje ego, dám to okamžitě chytit a zastřelit“ Znovu se na ní zaškaredil. Pak se zasmál.
