Poselství duše, signál těla, mysl

09.06.2016 14:35

Všichni známe Supermana, muže, který zná všechny naše myšlenky, scanuje pohledem, mrazí dechem a z očí mu jde žár. Přesto je jeho slabinou kryptonit a Lois Lane.

 Obdivuhodný mimozemšťan a přitom pozemšťan, který se rozhodl jít cestou Světla a chránit lidi před nimi samými. Je Bohem a člověkem zároveň.  Je dokonalý ve své dokonalosti i ve svých slabostech.

Naše duše je SuperMan a naše tělo je Clark Kent. Duše nás vede ke všemu Božskému a  tělo nás drží při Zemi.  Jedno je neoddělitelné od druhého. Tělo nemůže žít bez Duše. Duše nemůže prožívat bez Těla. SuperMan nemůže žít reálný život bez Clarka Kenta, tělo a Duše nemůžou žít bez Mysli. Mysl propojuje hmotný svět s nehmotným a tvoří nás samé ve své Božské a lidské podobě, takový jací jsme, ve vše všech našich Světlech i temnotách.  

Mysl je Božskou záležitostí, je tvůrcem. Mysl jednoho jedince určuje výdech a nádech celého Vesmíru. Určuje, jakým směrem se bude ubírat náš život a život naší planety. Máme v rukou úžasný nástroj, jehož sílu jsme ještě plně nepoznali a teprve se jí po částech učíme poznávat. Poodhalujeme ji kousek po kousku, nic není nemožné.  V laboratořích měříme schopnosti telepatie a zjišťujeme, že číst myšlenky není scifi, ale realita. Vědecky dokazujeme, co už dávno intuitivně víme, že můžeme pouhou myšlenkou pohnout předmětem. Máme přístroje na to, abychom dokázali přečíst reakce neuronů v mozku a tím graficky zobrazit lidské sny.

Člověk je schopen stvořit vše, co je schopná zrodit jeho mysl.

Mysl je mocným tvořitelem a ještě mocnějším nepřítelem.  Všichni jsme někdy zaslechli o pozitivním myšlení, existují tucty příruček, jak správně myslet a zhmotňovat jen to dobré co v životě chceme. Díky Bohu za ně, jsou úžasným vodítkem. Někdy se však v té změti informací ztrácíme, ve smyslu: mám kontrolovat špatné myšlenky a mám je zahnat?  Když na to nebudu myslet, uzavřu to v sobě a to je také špatně… Co mám tedy dělat?

Víte co je krásná vlastnost Supermana, vše řeší hned, a myšlenka se stává činem již při jejím zrodu. Jeho vědomí vlastní moci a síly mu dovoluje činit BEZodkladně, tedy beze strachu. Vše odkladné řeší  Clark Kent.

Stejně jako postava Supermana i my jsme také trochu rozdvojené  osobnosti. Naše mysl se pohybuje v dualitách strachu a lásky, naše tělo na hranicích zdraví a nemoci, náš život na hranicích života a smrti, naše pocity na hranicích bolesti a radosti.

Existuje Vesmírný řád, plán Duše, který plníme v souladu s naší svobodnou vůlí a dualita je jeho součástí. Dovoluje nám poznat se ze všech stran.

Až jednoho dne dojdeme do bodu, kdy už nechceme být „také“ Clarkem Kentem, ale chceme být pouze Supermanem ve ZDRAVÉM fyzickém těle a plně žít fyzický život, zde na Zemi ve své skutečné podobě. Býti sebou. 

Nevím, proč mám tendence vše, co píši, vzíti hned při úvodu velkou obklikou. Tentokrát to byl SuperMan, kdo to bude příště, snad SpiderMan (Uznejme i ten má něco do sebe, Pavoučí muž.) či Mirek Dušín ( hrdina ve své lidskosti)….. :)

Odpovím si sama :). Snad proto, že celý náš život je zacházení do uliček, abychom se nakonec vrátili na hlavní, která vede bezpečně sama k sobě, ale zdá se nejtrnitější, i když je přímá. Když však překonáme tu horší část hledání toho správného směru, je to ta nejkrásnější část našeho života.

Dostali jsme se tedy k cíli smyslu celého tohoto článku. Pokud chceme vědomě tvořit své myšlenky a býti vědomí tvůrci svého života, musíme si být vědomi nejen našich myšlenek, ale také potřeb svého těla.  Superman ve fyzickém lidském těle z nás může být pouze v případě, že si našeho těla budeme všímat, budeme mu naslouchat a vědomě přijmeme svojí moc a sílu.

Po generace jsme žili v otroctví systému, někdo jiný kontroloval naše kroky, řídil naše činy. Teď je doba, kdy jsme dostali více svobody proto, abychom s ní neuměli pracovat. Máme daleko větší volnost, možnosti, než generace před námi. Neumíme však s podstatou bytí, tedy se svobodnou vůlí člověka, pracovat, tak se jí zdáváme ve prospěch druhých. Co si budeme povídat, nechat se řídit, je mnohdy daleko snazší, než uřídit sám sebe, protože to už musím vědět, kam vlastně jedu.  Vytvořili jsme čas, aby se nad námi jal kontroly. Úžasná záležitost, protože čas vlastně neexistuje, je neuchopitelný a tím pádem ho nikdo nemá.  Nasadili jsme tempo života takové, že ho nemůžeme udýchnout, tak raději nedýcháme. Čas běží tak rychle,…Je to obrovská fungující a společností uznávaná iluze, nemít čas je tolerováno, pochopeno a přijato, lecos se za to schová a omluví.

Je tedy velkým problémem vnímat potřeby svého těla a své duše, vnímat své pocity, když nemáme čas. V poradně se často setkávám s tím, že když se zeptám: Jak jste se po tom či onom jídle cítil(a)? Pozorujete nějakou změnu na svém těle? Únava se snížila, zvýšila? Nálada kolísá?  Jak se cítite? Jak se máte?         ???

V životě máme nesčetně podnětů, které ať už vědomě či nevědomě odvádějí naši pozornost od nás samých. Opět se dostáváme k tomu, že to je z pohledu Ega jednoduší, ale z pohledu SuperMana je to,  jako zaletět si z Čech do Ruska přes Ameriku.  Naproste zbytečné.

Naše mysl má moc utvářet náš život, to bylo řečeno již mockrát. Naše tělo reaguje na to, jak naše hlava myslí. Jak naše hlava myslí, tak se chováme, tak cítíme, takové si koupíme a sníme potraviny. Podle toho jaké sníme potraviny, se chová naše tělo a ovlivňuje tak naši mysl. Vše je v kruhu, nic nelze od druhého oddělit.

Všichni známe tento typický stav naší mysli. Potkáme usměvavého člověka a on nám řekne například to, že nám to sluší, ovlivní tím náš den a my ovlivníme svou dobrou náladou den druhým.  Cítíme se fyzicky a psychické lépe, chce se nám radovat se svítit na svět, vybereme si proto, pro naše tělo zdravější jídlo a cítíme se o to lépe. Najednou nás doběhne zhmotňování myšlenek našich minulých a někdo nám řekne například to, že máme velký zadek. A je to. Naše energie se změní. Dobrá nálada je pryč, šíříme kolem sebe vibrace nízkých energií, zdlábneme sušenku a náš stav tmavého pohledu na svět se prohlubuje. Pokud tento stav trvá dlouho a opakuje se často, přichází Nemoc, která hlásí, tak takhle to nepůjde. V nemoci se o to hůř hledá Světlo, takže naše ztracená mysl dál vytváří život, jaký nechceme, život bezMOCI v NEmoci.  

Přitom stačilo tak málo, jenom změnit naše myšlení  a tím i přístup k životu. Úsměv nebo hana druhého člověka a naše víra ve chvilkové světlo nebo ve svou nespokojenost s vlastním tělem má skutečnou moc.  Nemůžeme odevzdat život do rukou druhých a nechat se rozhodit, tím když nám někdo řekne něco, co nechceme slyšet, ať je to pravda nebo ne, nebo můžeme? Můžeme, však se to děje, ale zatratíme tím hodinu, den, dva, týden, život… Vyhovuje nám tento stav? Náš život nemá pevné základy v nás samých, pokud nás extrémně ovlivňuje názor druhých. Člověk je tvor společenský, empatický a egoistický, to je krásná záležitost, nicméně můj vnitřní hlas by měl mít v mém životě také váhu.

Jak na to?

Stačí rozhodnutí, záměr a činy.

Náš vnitřní hlas, nás nikdy nevede ve strachu, vede nás v lásce k sobě a k druhým. Naše mysl je čistá, a když se na chvíli zakalí, což je důsledkem našeho minulého myšlení a kolektivního myšlení života v dualitě, aplikujeme pozitivní myšlení. Myšlenku přijmeme, víme o ní, ale nepodporujeme ji další myšlenkou. Prostě „myšlenko, vím o tobě, přijímám tě, si součástí mě, jsem si vědoma informace, kterou mi přinášíš, ale nevěnuju ti žádnou energii navíc.“  Pokud jsem přijala informaci, kterou mi myšlenka přinesla, můžu vyslat do Vesmíru záměr: „Mažu všechny své myšlenky založené na strachu a obavách ve všech liniích času. Mažu důsledky všech těchto myšlenek ve všech jejich formách ve všech liniích času.“ Vesmír tak učiní, stejně jako mám moc myšlenku stvořit, mohu ji smazat, nejdřív o ní, ale musím vědět a musím ji přijmout, aby se již nemusela vracet.

Nebude-li se myšlenka již vracet, bude tedy pochopena a uzdravena, není důvod, aby se náš život vytvářel ve strachu a aby nemoc postihovala naše tělo.

V tomto celém přirovnání k Supermanovi mi nejde o jeho nadpřirozené schopnosti, protože ty jsou stejně přirozené jako nepoznané, ale o to, že on má tu možnost dělat to co je našemu EGU nemyslitelné, tedy být sám sebou v plné síle a moci, být sám sebou a přesto si dovolit být slabý. Být zcela odlišný a přitom stejný. Být mimo společnost a mimo systém a přitom být jeho součástí. Být Bohem a přitom Člověkem. Je symbolem dětské víry v dobro a důkazem, že dobro vždy vítězí.  Což nám z pragmatického hledisko dokazuje i fyzika, protože tma vlastně není, tma je Světlo.

Pokud chci být tedy Supermanem svého života. Být sám(a) sebou v dnešním světě.  Musím nejdříve vědět, jak se mé tělo cítí teď a tady? Pokud to budu vědět, začnu polehku vyhovovat jeho potřebám. Nedokoukám film, když se mi chce spát. Nebudu jíst jídlo, po kterém se cítím unaveně a bez nálady. Budu jíst to co chutná a je zdravé pro mé tělo a pro mou mysl… Budu aktivní, když moje tělo bude chtít být aktivní a když bude chtít odpočívat, budu odpočívat… Pustím si hudbu, při které se cítím uvolněně… Půjdu ven a budu dýchat… Najdu si práci, ve které bude spokojenější a se kterou budu v souladu. Časem si dokážu přiznat, co se mi v mém životě líbí a co ne a dokážu to změnit. Začnu říkat pravdu sobě i druhým. Můj život se stane vědomím, má intuice se prohloubí a můj život bude žitý uvnitř i z venku.

Poselství duše, signál našeho těla, mysl. To vše je propojené, náš život není úplný, pokud si nejsme vědomi, že vše je propojené a vše je jedno.