Strach

18.04.2019 07:07

Když umíral můj dědeček, byla jsem ještě dítě. Umíral doma a jeho tělo vznášelo se nad lůžkem v silných křečích.

Nebyl to pěkný pohled. Pamatuji si, že jsem se hodně zlobila. Zlobila jsem se na něho, protože jeho stav byl naprosto mimo mou kontrolu. Zlobila jsem se na něho, domnívajíc se, že situace není tak vážná, jako on jí trpí. Když odešel, zlobila jsem se na něho, že mne tu nechal. Odešel a nechal mě tu na tomto světě. Ve světě, který se mi úplně nelíbil, a nebyla jsem tady doma. Ve světě, kde dospělí určovali směr a definovali pravdu. Ve světě, který bolí. Hodně jsem se zlobila. V den jeho pohřbu, kdy pozůstalým se podávali ruce, mnoho lidí přešlo mne v řadě, jako bych v roli dítěte necítila bolest. Zlobila jsem se zas. Cítila jsem bolest v čase jeho odchodu a ještě mnoho let potom. Zlobila jsem se na sebe za to, že jsem se zlobila.

V předpubertě, kdy se člověk pokouší bezútěšně malinko pochopit  kým je, se mi částečně“ šiklo“ prožité drama. Moje ego mohlo prožívat dokola důležitost bolestivého zážitku minulého. Moje mysl měla další možnost zaobírat se osobní tragédií a schovat se v jejím plášti. Omluvit si tím situace, které mysl považovala za osobní selhání. Útěky před okolím se tímto uvnitř mne opodstatňovaly.

Skrze situace, které prožívám a lidi, které potkávám, si silně uvědomuji, jaký je život nás všech jedno obrovské puzzle. Výsledný obraz této skládačky je naprosto dokonalý a nádherný. Krásný!  J Ovšem jeho jednotlivé části jsou i šedé a ponuré. Každý jeden z nás je utvořen ze všech barev, které lze nebo nelze pouhým okem spatřit.

 I když záříme, máme v sobě spoustu tmavých míst, přesto obraz, který tvoříme, je ve výsledku boží. J

Nelze tedy někoho z nás hanit či soudit, zároveň nelze někoho z nás velebit a oslavovat. Jako lidstvo jsme došli v pravdě tam, kam došel poslední jeden z nás. Každý jsme v jiné vzdálenosti od poznání podstaty pravdy, přesto jsme na tom v důsledku všichni stejně.

 Stále se rozhodujeme, k jakému způsobu života se přikloníme. Zda k lásce či ke strachu. Často se schováváme pod iluzí lásky a žijeme strach. Strach je živitelem ega a ego trpělivě dělá, že strach neexistuje, že žije lásku. Naše mysl strach schovává pod desítky jiných emocí, jen abychom sami sobě nepřiznali pravdu.

Proč jsem začala slovy o mém dědovi.  Protože,… skrze něho přišlo mé první setkání se smrtí a také strach z ní. Právě strach ze smrti je jeden z největších strachu, který v sobě nosíme. Bojíme se nemoci, bojíme se bolesti, bojíme se smrti. Bojíme se o druhé, bojíme se o sebe. A bojíme se přiznat si, že prožíváme i jiné emoce, jako je třeba vztek,…

Stojíme čelem sami k sobě a bojujeme s tím, zda se stále budeme bát a nebo půjdeme vstříc životu.

Život jako takový hodnotíme podle svého prožívání a podle své pravdy. Myslíme si, že chápeme sebe či druhé, a přesto jsme schopni je chápat pouze na základě úrovně vlastních pochopení.

Možná bychom měli trochu ustoupit stranou a z úrovně strachu a inteligence bychom měli začít sama sebe i druhé zkusit chápat skrze své srdce a selský rozum.

Možná bychom, místo neustálého hodnocení druhých a sebe,  měli zkusit pochopit nejprve sami sebe v dané situaci a být si vědomi toho, že i když druhého sebevíce milujeme, většinu času řešíme, jak si v dané situaci připadáme my a není to nic nepřirozeného.

Možná bychom si  měli v pravdě přiznat, čeho se bojíme, už jenom proto, abychom se této své emoce nemuseli bát. Neomezujme se strachem a nebujme se přiznat si všechny naše emoce. Máme právo se zlobit, máme právo mít strach a máme plné právo žít život v pravdě a radosti.

Máme-li strach DŮVĚŘUJME.

Největším darem, který druhému můžeme dát, je dát mu důvěru a svobodu, tak často jak to jen dokážeme, tak často jak jen to je s čistým srdcem možné.

 Důvěřujme druhým, že chtějí žít zdravý a harmonický život a pokud nechtějí, respektujme jejich rozhodnutí. Přejme jim ať se rozhodují v lásce a v souladu se svým vnitřním vedením.

Důvěřujme druhým a respektujme jejich rozhodnutí. Důvěřujme jejich rozhodnutí, ať jsou jakákoliv. Poznáváme tak pravdu a dáváme svobodu sobě i našim milovaným. Dovolujeme si tím pochopit strach a nebát se ho.

Dost často nechápeme význam jednotlivých situací v našich životech, přesto ani jedna věta, ani jedna situace v našem životě není méně významná než druhá. Díly našeho obrazu, které skládáme po naši karmické cestě, se nám nemusí na první pohled líbit, přesto bychom měli respektovat jejich důvod a jejich výsledek. Dovolme si pochopit vlastní emoce, vlastní strach, abychom beze strachu dokázali přijmout rozhodnutí svá i rozhodnutí druhých. Výsledek je vždy jistý.

Důvěrou nastavujeme hranice života a darujeme nekonečnou svobodu sobě i druhým.

Svoboda je radost, je tvořivou energií, je chutí do života a je jeho výsledkem.

Zkusme spolu vyjít z duality a žít s otevřeným srdcem….

Přeji vám i vašim milovaným klidné vědomé dny plné lásky a radosti.